Bylo k polednímu. Městské ulice byly rozpálené od žhavého slunce a lidé se povětšinou zdržovali ve stíny balkonů přesahujících nad chodníky. Přesto město žilo. Předešlého dne oslavili svátek Vulkána, boha ohně, rybářů a všech, co pracovali s kovem.
Na ulici se potkávali bohatí kupci, bankéři, Židé a také otroci. Z dílen a krčem podél Ulice Hojnosti se ozýval čilý ruch. Pouliční obchodníci nabízeli své zboží. Do toho všeho se pletli toulaví psi přilákaní rozmanitými vůněmi.
V tu chvíli po ulici procházel muž v krémově bílé tóze s červeným pruhem, kterého doprovázel písař.
"Bude třeba opravit akvadukt," prohodil muž jen tak mimochodem ke svému otrokovi. "Ve Stabijských lázních prý už vůbec neteče voda a ti, kdo mají vodovod si stěžují, že trubky jen tak divně praskají a kapky, co z nich vytečou podivně zapáchají. Jako třeba tady," ukázal na kašnu na rohu ulice s reliéfem boha Dionýsa.
"Jen aby to bylo akvaduktem, pane," namítl tiše otrok. "Říkají se divné věci. Prý praská země a moře je neklidné. Dnes ráno byly vlny velké, jako člověk. A předevčírem viděli hejno vran, jak odlétá pryč."
"Plebs je pověrčivý stejně, jako ty," utrhl se pán na písaře. 
"Proč by se mělo něco stát? Pompeje vzkvétají."
Dvojice minula Stephanovo valchářství. Zrovna mu přivezli další prádlo k vyprání.
Najednou se země prudce, křečovitě otřásla. Malé stánky, jen provizorně postavené na ulici se rozbortily. Amfory v thermopoliích padaly na zem, tříštily se a karmínově rudé víno se perlilo po zemi. Pak se ozvala strašlivá rána. Znělo to, jako když se ulicí řítí splašení koně. Pohledy všech se najednou upřely k nedaleké hoře čnící nad městem. Z jejího vrcholu vyrazil k obloze vstříct podivný mrak. Vlastně to nebyl mrak. Vypadalo to spíš jako ohromný vířivý sloup.
"Bohové, co to je?" zašeptal vyděšeně písařův pán. Otrok zůstal zticha a, stejně jako všichni ostatní na ulici, s očima dokořán sledoval, jak se sloup na svém vrcholu rozestupuje a vytváří tvar, podobný děsivé pínii, která svou obludnou korunou zakryla slunce...